6. Prstová technika

Prstová technika je pro mne osobně téma, které s kvalitou hry na zobcovou flétnu velmi úzce souvisí, ačkoliv učebnice a to, jak někteří špičkoví hráči hrají, by mě mělo přesvědčovat o opaku. Myslím, že důvod je ten, že někteří jedinci jsou zkrátka v tomto směru disponovanější, než běžný flétnový lid, a že zatímco oni nemusí řadu věcí řešit, protože jsou vybaveni skvělou motorikou, pak moji žáci spolu se mnou se tím zkrátka zabývat musí, pokud chceme na zobcovou flétnu hrát tak, jak si nástroj a hudba pro něj napsaná, zaslouží. Trefně to na jedné z hodin vystihla prof. Carin van Heerden, když mi řekla: „Podívej se na Franse Brüggena – skoro všechno dělal špatně, ale hrál jako Bůh“.

Hrát složitější postupy ve vzdálenějších tóninách se zdá na zobcovou flétnu často nemožné, protože hmatové kombinace na tomto jednoduchém nástroji kladou vysoké nároky na koordinaci nejen prstů obou rukou, ale i prstů s jazykem při artikulaci. Přitom složitější kombinace se mohou díky modulacím vyskytovat i ve skladbách, kde základní tónina je C dur nebo a moll. Během let učení se mi velmi osvědčilo vést žáky k tomu, aby si sami „neházeli klacky pod nohy“ tím, že by prsty zvedali příliš vysoko.

Než se však podíváme na zmíněný problém, chtěl bych nastínit věc, která může pomoci prstovou techniku řešit.

Prsty nebo svaly?

Walter van Hauwe má v jednom ze cvičení prvního dílu své učebnice návod: „Zvedněte ukazováček, na pár sekund jej ponechte v této poloze a snažte se cítit, které svaly jej drží zvednutý“. (Hauwe 1, str. 23) Tato prostá věta ve spojení s tím, jak hovoří o tom, že prsty jsou jen „otroci“ (Hauwe 1, str. 8), kteří zakrývají tónové otvory, odhaluje pravdu o zdroji pohybu prstů a při správném uchopení může výuku posunout na novou úroveň. Prsty se pak stávají jen „klapkami“ – vše podstatné se děje v předloktích, kde se nacházejí svaly – „táhla“, jež jsou za pohyb prstů zodpovědná.

Nemyslím, že je třeba s podstatou věci děti při výuce zatěžovat, velmi se mi však osvědčilo v případě, že žák narazí na překážku v prstové technice, upozornit jej na podstatu a zdroj pohybu, ukázat si, kde se onen pohyb rodí. Stres a nejistota z obtížného spoje často zmizí a je úplně jedno, jestli je to na základě uvědomění si pohybu toho kterého svalu a nebo prostým odvedením pozornosti od „nešikovného“ prstu jinam. Velmi při tom pomáhá zrcadlo, kde žák může vidět, jak se sval pohybuje a uvědomit si tak, že za zvednutí/uvolnění prstu nemůže prst sám a že se na něj nemusí zlobit.

Jak ne/zvedat prsty?

Otázka, jak ideálně zvedat prsty nad tónové otvory, je pro úspěšné ovládání nástroje u průměrného žáka velmi důležitá, neboť jeho motorika zpravidla potřebuje víc času na dosažení požadované hmatové kombinace. Z tohoto důvodu se jeví jako výhodnější, když se žák naučí pohyb zvednutí prstu tak, aby jej nechával co nejblíže tónovému otvoru. Nemusím zdůrazňovat, že osobní příklad učitele je zde nenahraditelný, protože žáci mají tendenci napodobovat  nás ve všech herních činnostech a kopírovat techniku, kterou jim na hodinách ukazujeme. Současně nestačí jen pokyny typu „nezvedej prsty moc vysoko“ – to je ke zvládnutí pohybu opravdu málo a jen málokterý průměrný žák je schopen bez další pomoci uspět. Situace se komplikuje i tím, že prsty používáme v různých hmatových kombinacích se sklonem zvedat je jinak (do jiné výšky) podle toho či onoho hmatu.

Následující povídání působí na první pohled možná složitě. Je to proto, že popsat postup, jak s žáky pracuji, je komplikovanější, než jim to ukázat a doprovodit výklad pouze nejnutnějšími slovy.

Jeden prst a dost

Jeví se mi pro žáky jako velmi ulehčující, pokud pozornost žáků přenesu pouze na jeden prst, místo abych po nich požadoval kontrolu všech prstů současně. Ideální je podle mého názoru začít od prstu 2 (prostředník levé ruky), a to pouze v kombinaci a´-h´ (sopránová flétna): Žákovi ve skladbě, kterou hraje a spolehlivě ji umí, zvýrazním všechna spojení a´-h´, ve kterých se zvedá prst 2, a požaduji po něm, aby si pohyb uvědomil a prst zvednul pouze do vzdálenosti max. 2 milimetry na flétnu. Dostat prst do takto malé vzdálenosti je snazší při představě, že prst nezvedá, ale pouze odlepuje od flétny. Při nácviku si mohu pomoci různými představami, např. se snažím žáka navést na to, aby cítil na bříšku prstu 2 proud vzduchu, který uniká z tónového otvoru, a snažil se jej v tomto proudu udržet.

Jakmile je žák schopen v jedné skladbě prst 2 uhlídat a vědět o jeho pohybu, použiji jinou skladbu pro procvičení stejného prstu, aby si žák uvědomil, že tento nacvičený pohyb musí zůstat vždy stejný.

V dalším kroku je třeba se rozhodnout, zda zaměřit svoji pozornost na prst 3 (který je na levé ruce nejvzdálenější a má sklon zvedat se zbytečně vysoko) a nebo na prst 1 (jenž se používá v protipohybu k prstu 2 v kombinaci h´-c´´). Oba postupy jsou myslím možné a po prozkoumání pohybu obou prstů můžeme zaměřit svoji pozornost na levý palec.

Problém levého palce spočívá v tom, že vykonává zcela opačný pohyb, než ostatní „horní“ prsty. Zatímco prsty nad flétnou jsou aktivní = zvedáme je, když otvory odkrýváme (Hauwe 1, str. 23) a pohyb dolů má pro ně být uvolněním (= padají a tím tónové otvory zakrývají), pak otevření palcové dírky je pro palec uvolněním a zakrytí je aktivitou. Jinými slovy: když palcovou dírku žáci zakrývají (např. spoj d´´-c´´) tak by měli mít pocit/představu, že palec zvedají.

Žáci mají často sklon dělat pohyb při otevření palcového otvoru příliš velký a následně je pro ně problém se na palcový otvor při zakrývání trefit. Chci-li je tedy naučit, aby palec nechávali co nejblíže k palcovému otvoru, pak je potřebuji vést směrem, kdy je uvolnění palce a otevření dírky  velmi krátké a tím pádem je krátká dráha pohybu. Opět zde pomáhá vjem vzduchu, který fouká z palcové dírky na bříško palce. (Viz Flautoškola 1, str. 42 Metodického sešitu, kde popsané cvičení „koťátka“ cílí na uvolnění pohybu a zabránění podpírání či svírání flétny levým palcem.)

Postup zvládnutí pohybu bude analogický, jako v případě prstu 2: vyberu skladbu, kterou žák bezpečně umí, a zvýrazním spojení tónů, při nichž se palec pohybuje. Zde je třeba se rozhodnout, zda je pro žáka lepší začít s vnímáním uvolnění palce při pohybu odkrývání palcového otvoru (c´´-d´´), aby palec neudělal pohyb příliš velký, a nebo jej naučit vnímat aktivitu pohybu palce při zvedání k flétně (d´´-c´´). Každopádně podstatné je rozložit pohyb palce na 2 zmíněné  kroky, aby se žák naučil vnímat pohyb v každém z nich zvlášť.

Za pozornost stojí spojení h´-cis´´, které se zpravidla v učebnicích probírá u tónu cis´´ jako jedno z prvních. Řada mých žáků má problémy s tím, aby si uvědomila při pohybu cis´´-h´ to, že levý palec, který se zvedá, aby zakryl palcový otvor, musí být aktivní stejně jako druhý prst, jenž se zvedá, aby odkryl druhou dírku. V opačném pohybu h´-cis´´se naopak oba prsty uvolňují a padají. To vše by se mělo dít velice blízko tónových otvorů, protože palec má často sklon vzdálit se od dírky, když žák hraje hmaty pro cis´´, d´´ a dis´´. S troškou trpělivosti hned zpočátku u prvních skladeb s cis´´ se však dá dosáhnout dobrého výsledku, na nějž potom žák naváže, když se bude učit palec ohýbat u e´´ a vyšších tónů.

Zmíněné postupy lze pochopitelně používat i u prstů pravé ruky a jejich pohyb tak kultivovat.

Je otázkou, kdy s nácvikem této techniky začít. Někteří žáci jsou schopni to vnímat dříve u skladeb v kapitole 1 oddílu Pro učitele, s jinými je potřeba počkat až dozrají. Většinou to nechávám na situaci a řeším to až tehdy, kdy žák narazí ve skladbách na pasáž, kterou nemůže s dosavadní technikou překonat. Zahltit žáka výše popsanými detaily hned zpočátku se mi nevyplácí – bere jim to radost ze hry na flétnu, je to příliš technické. Pokud však metodu použiji k tomu, aby skladbu, které jej zaujala, zahrál lépe, pak mu umožním zažít pocit, že překonal sám sebe. Má ze sebe a z našeho společného snažení radost a obvykle si dá poradit i příště.

S používáním výše popsané metody se řada problémů, spojených s pohybem jednotlivých prstů, vyřeší v průběhu několika týdnů sama: tím, že se žák soustředí na vnímání jednoho prstu a přinutí se zvednout jej co nejméně, pozitivně ovlivní i další prsty a jejich pohyb, takže se nezvedají příliš vysoko a zůstávají blíže tónovým otvorům.

Jedno z úskalí tohoto nácviku tkví v tom, že v momentě, kdy se žák snaží zvedat prst co nejméně a vědět o něm, přestává foukat: v hlavě má pohyb prstů propojen s dechem. Závislost jemný pohyb prstu = málo vzduchu je potřeba přerušit tím, že žáka přiměji, aby 1) foukal málo a současně zvedal prst extrémně vysoko, a 2) foukal extrémně silně a prst zvedal co nejméně.