Prstová technika je pro mne osobně téma, které s kvalitou hry na zobcovou flétnu velmi úzce souvisí, ačkoliv učebnice a to, jak někteří špičkoví hráči hrají, by mě mělo přesvědčovat o opaku. Myslím, že důvod je ten, že někteří jedinci jsou zkrátka v tomto směru disponovanější, než běžný flétnový lid, a že zatímco oni nemusí řadu věcí řešit, protože jsou vybaveni skvělou motorikou, pak moji žáci spolu se mnou se tím zkrátka zabývat musí, pokud chceme na zobcovou flétnu hrát tak, jak si nástroj a hudba pro něj napsaná, zaslouží. Trefně to na jedné z hodin vystihla prof. Carin van Heerden, když mi řekla: „Podívej se na Franse Brüggena – skoro všechno dělal špatně, ale hrál jako Bůh“.
Hrát složitější postupy ve vzdálenějších tóninách se zdá na zobcovou flétnu často nemožné, protože hmatové kombinace na tomto jednoduchém nástroji kladou vysoké nároky na koordinaci nejen prstů obou rukou, ale i prstů s jazykem při artikulaci. Přitom složitější kombinace se mohou díky modulacím vyskytovat i ve skladbách, kde základní tónina je C dur nebo a moll. Během let učení se mi velmi osvědčilo vést žáky k tomu, aby si sami „neházeli klacky pod nohy“ tím, že by prsty zvedali příliš vysoko.
Než se však podíváme na zmíněný problém, chtěl bych nastínit věc, která může pomoci prstovou techniku řešit.
Walter van Hauwe má v jednom ze cvičení prvního dílu své učebnice návod: „Zvedněte ukazováček, na pár sekund jej ponechte v této poloze a snažte se cítit, které svaly jej drží zvednutý“. (Hauwe 1, str. 23) Tato prostá věta ve spojení s tím, jak hovoří o tom, že prsty jsou jen „otroci“ (Hauwe 1, str. 8), kteří zakrývají tónové otvory, odhaluje pravdu o zdroji pohybu prstů a při správném uchopení může výuku posunout na novou úroveň. Prsty se pak stávají jen „klapkami“ – vše podstatné se děje v předloktích, kde se nacházejí svaly – „táhla“, jež jsou za pohyb prstů zodpovědná.
Nemyslím, že je třeba s podstatou věci děti při výuce zatěžovat, velmi se mi však osvědčilo v případě, že žák narazí na překážku v prstové technice, upozornit jej na podstatu a zdroj pohybu, ukázat si, kde se onen pohyb rodí. Stres a nejistota z obtížného spoje často zmizí a je úplně jedno, jestli je to na základě uvědomění si pohybu toho kterého svalu a nebo prostým odvedením pozornosti od „nešikovného“ prstu jinam. Velmi při tom pomáhá zrcadlo, kde žák může vidět, jak se sval pohybuje a uvědomit si tak, že za zvednutí/uvolnění prstu nemůže prst sám a že se na něj nemusí zlobit.
Otázka, jak ideálně zvedat prsty nad tónové otvory, je pro úspěšné ovládání nástroje u průměrného žáka velmi důležitá, neboť jeho motorika zpravidla potřebuje víc času na dosažení požadované hmatové kombinace. Z tohoto důvodu se jeví jako výhodnější, když se žák naučí pohyb zvednutí prstu tak, aby jej nechával co nejblíže tónovému otvoru. Nemusím zdůrazňovat, že osobní příklad učitele je zde nenahraditelný, protože žáci mají tendenci napodobovat nás ve všech herních činnostech a kopírovat techniku, kterou jim na hodinách ukazujeme. Současně nestačí jen pokyny typu „nezvedej prsty moc vysoko“ – to je ke zvládnutí pohybu opravdu málo a jen málokterý průměrný žák je schopen bez další pomoci uspět. Situace se komplikuje i tím, že prsty používáme v různých hmatových kombinacích se sklonem zvedat je jinak (do jiné výšky) podle toho či onoho hmatu.
Následující povídání působí na první pohled možná složitě. Je to proto, že popsat postup, jak s žáky pracuji, je komplikovanější, než jim to ukázat a doprovodit výklad pouze nejnutnějšími slovy.
Jeví se mi pro žáky jako velmi ulehčující, pokud pozornost žáků přenesu pouze na jeden prst, místo abych po nich požadoval kontrolu všech prstů současně. Ideální je podle mého názoru začít od prstu 2 (prostředník levé ruky), a to pouze v kombinaci a´-h´ (sopránová flétna): Žákovi ve skladbě, kterou hraje a spolehlivě ji umí, zvýrazním všechna spojení a´-h´, ve kterých se zvedá prst 2, a požaduji po něm, aby si pohyb uvědomil a prst zvednul pouze do vzdálenosti max. 2 milimetry na flétnu. Dostat prst do takto malé vzdálenosti je snazší při představě, že prst nezvedá, ale pouze odlepuje od flétny. Při nácviku si mohu pomoci různými představami, např. se snažím žáka navést na to, aby cítil na bříšku prstu 2 proud vzduchu, který uniká z tónového otvoru, a snažil se jej v tomto proudu udržet.
Jakmile je žák schopen v jedné skladbě prst 2 uhlídat a vědět o jeho pohybu, použiji jinou skladbu pro procvičení stejného prstu, aby si žák uvědomil, že tento nacvičený pohyb musí zůstat vždy stejný.
V dalším kroku je třeba se rozhodnout, zda zaměřit svoji pozornost na prst 3 (který je na levé ruce nejvzdálenější a má sklon zvedat se zbytečně vysoko) a nebo na prst 1 (jenž se používá v protipohybu k prstu 2 v kombinaci h´-c´´). Oba postupy jsou myslím možné a po prozkoumání pohybu obou prstů můžeme zaměřit svoji pozornost na levý palec.
Problém levého palce spočívá v tom, že vykonává zcela opačný pohyb, než ostatní „horní“ prsty. Zatímco prsty nad flétnou jsou aktivní = zvedáme je, když otvory odkrýváme (Hauwe 1, str. 23) a pohyb dolů má pro ně být uvolněním (= padají a tím tónové otvory zakrývají), pak otevření palcové dírky je pro palec uvolněním a zakrytí je aktivitou. Jinými slovy: když palcovou dírku žáci zakrývají (např. spoj d´´-c´´) tak by měli mít pocit/představu, že palec zvedají.
Žáci mají často sklon dělat pohyb při otevření palcového otvoru příliš velký a následně je pro ně problém se na palcový otvor při zakrývání trefit. Chci-li je tedy naučit, aby palec nechávali co nejblíže k palcovému otvoru, pak je potřebuji vést směrem, kdy je uvolnění palce a otevření dírky velmi krátké a tím pádem je krátká dráha pohybu. Opět zde pomáhá vjem vzduchu, který fouká z palcové dírky na bříško palce. (Viz Flautoškola 1, str. 42 Metodického sešitu, kde popsané cvičení „koťátka“ cílí na uvolnění pohybu a zabránění podpírání či svírání flétny levým palcem.)
Postup zvládnutí pohybu bude analogický, jako v případě prstu 2: vyberu skladbu, kterou žák bezpečně umí, a zvýrazním spojení tónů, při nichž se palec pohybuje. Zde je třeba se rozhodnout, zda je pro žáka lepší začít s vnímáním uvolnění palce při pohybu odkrývání palcového otvoru (c´´-d´´), aby palec neudělal pohyb příliš velký, a nebo jej naučit vnímat aktivitu pohybu palce při zvedání k flétně (d´´-c´´). Každopádně podstatné je rozložit pohyb palce na 2 zmíněné kroky, aby se žák naučil vnímat pohyb v každém z nich zvlášť.
Za pozornost stojí spojení h´-cis´´, které se zpravidla v učebnicích probírá u tónu cis´´ jako jedno z prvních. Řada mých žáků má problémy s tím, aby si uvědomila při pohybu cis´´-h´ to, že levý palec, který se zvedá, aby zakryl palcový otvor, musí být aktivní stejně jako druhý prst, jenž se zvedá, aby odkryl druhou dírku. V opačném pohybu h´-cis´´se naopak oba prsty uvolňují a padají. To vše by se mělo dít velice blízko tónových otvorů, protože palec má často sklon vzdálit se od dírky, když žák hraje hmaty pro cis´´, d´´ a dis´´. S troškou trpělivosti hned zpočátku u prvních skladeb s cis´´ se však dá dosáhnout dobrého výsledku, na nějž potom žák naváže, když se bude učit palec ohýbat u e´´ a vyšších tónů.
Zmíněné postupy lze pochopitelně používat i u prstů pravé ruky a jejich pohyb tak kultivovat.
Je otázkou, kdy s nácvikem této techniky začít. Někteří žáci jsou schopni to vnímat dříve u skladeb v kapitole 1 oddílu Pro učitele, s jinými je potřeba počkat až dozrají. Většinou to nechávám na situaci a řeším to až tehdy, kdy žák narazí ve skladbách na pasáž, kterou nemůže s dosavadní technikou překonat. Zahltit žáka výše popsanými detaily hned zpočátku se mi nevyplácí – bere jim to radost ze hry na flétnu, je to příliš technické. Pokud však metodu použiji k tomu, aby skladbu, které jej zaujala, zahrál lépe, pak mu umožním zažít pocit, že překonal sám sebe. Má ze sebe a z našeho společného snažení radost a obvykle si dá poradit i příště.
S používáním výše popsané metody se řada problémů, spojených s pohybem jednotlivých prstů, vyřeší v průběhu několika týdnů sama: tím, že se žák soustředí na vnímání jednoho prstu a přinutí se zvednout jej co nejméně, pozitivně ovlivní i další prsty a jejich pohyb, takže se nezvedají příliš vysoko a zůstávají blíže tónovým otvorům.
Jedno z úskalí tohoto nácviku tkví v tom, že v momentě, kdy se žák snaží zvedat prst co nejméně a vědět o něm, přestává foukat: v hlavě má pohyb prstů propojen s dechem. Závislost jemný pohyb prstu = málo vzduchu je potřeba přerušit tím, že žáka přiměji, aby 1) foukal málo a současně zvedal prst extrémně vysoko, a 2) foukal extrémně silně a prst zvedal co nejméně.
Postup, kdy svoji pozornost zaměřujeme pouze na 1 prst, není ničím novým. Tato technika je zpracována v albu One and Only, jejímž autorem je Thera de Clerc. Systém cvičení v albu se zaměřuje postupně na všechny prsty (kromě levého palce). Technika je zde však zpracována spíš pro hráče s profesionálními ambicemi, pro moje žáky je nepoužitelná, neboť cvičení jsou velmi obtížná.
Pomocí cvičení „jeden prst a dost“ dosáhneme postupně dalších efektů:
Kladu na prstovou techniku možná příliš velký důraz. Zkušenost mě však naučila, že celkové uvolnění těla, dech i artikulace jsou u žáků propojeny. Pokud žák tiskne flétnu silně prsty nebo je zvedá příliš vysoko nad tónové otvory, pak má většinou nevyrovnanou dechovou techniku a tím intonaci, stejně jako sklon používat nepřiměřeně silné nasazení tónů při artikulaci – lidově řečeno „do toho pere“. Mít prsty při hře blízko u flétny tak je pro průměrné žáky velká výhoda. V pokročilejší formě tento způsob ovládání nástroje může pomoci i nadanějším žákům ovlivňovat intonaci a dynamiku a dosahovat tak lepších výsledků.
Řadě průměrných žáků také velmi pomáhá, když přiblížení prstů ke flétně v obtížnějších pasážích (kdy jim dosavadní technika nestačí) spojí s vjemem zdroje pohybu prstů v předloktích, který jsem zmínil v úvodu kapitoly, a s následujícím cvičením „444“.
„444“ je jednoduché, ale účinné cvičení při zvládání nových nebo obtížných prstových kombinací. Jeho podstata tkví v tom, že žák obtížnou hmatovou kombinaci nebo kombinace cvičí tak, že spojení nejprve hraje v hodnotách not půlových, následně čtvrťových a nakonec osminových. Vtip spočívá v tom, že žák provádí stejné pohyby, ale tyto pohyby přicházejí vzhledem ke zkracování notových hodnot dříve. Vedu jej tedy k tomu, aby si uvědomil, že pohyb je snadný i v živějším tempu – pouze přichází dříve, než v tempu pomalém. Navíc je efektivní, že žák má během větších rytmických hodnot (půlových) více času pohyb naplánovat, během čtvrťových ověří, že pohyb funguje (a vnímá ho!) a během osminových jej (v ideální případě) udělá bez přemýšlení. Pravidelná pulzace těla a propojení do celkového pohybu je žádoucí, metronom je nezbytný.
Cvičení „444“, jehož notový zápis se nachází v závěru kapitoly, je vhodné používat kdykoliv, kdy dosavadní technická úroveň nestačí. Nemusí to tedy být nutně v obtížných pasážích. Žáci často narazí na úskalí v postupech, které jsou na první pohled notoricky známé a již mnohokrát hrané – jen se nacházejí v jiných souvislostech a nebo je pro vyznění skladby třeba zahrát je v živějším tempu. Ocitáme se nezřídka v situaci, kdy žáci nacvičí důkladně nejobtížnější místa ve skladbě, ale chybují v místech, kde bychom to nečekali – a nechápou proč. Odpověď je prostá: co je pro oči/pochopení/logiku snadné, nemusí být snadné pro prsty/motoriku: prsty nevědí, že je to snadné.
Je s podivem, jak často vidíme ještě dnes žáky hrající na zobcovou flétnu ve vyšším rejstříku tak, aniž by levý palec na jeho tónovém otvoru ohnuli. Tato technika je popsána důkladně jak v Technice hry (Hauwe 1, str. 29), tak ve Flautoškole 2 (str. 6 -8), ale zdá, že do hlubšího povědomí učitelů-nespecialistů na zobcovou flétnu zatím nepronikla. Je to škoda, protože s poměrně malým úsilím a trpělivostí na samém začátku "přefukování" může učitel dosáhnout výrazně lepších výsledků. Nebudu se zde tedy rozepisovat o tom, jak techniku učit a se naučit. Chtěl bych jen zmínit oblast, na niž je dobré žáky při nácviku upozornit, protože jim to umožní lépe pohyb ohnutí palce směřovat a dělat jej efektivněji.
Když žák ohne poslední článek levého palce, tak vytvoří menší či větší prostor mezi palcem a horním okrajem palcového otvoru. Díky tomuto prostoru a díky změně kvality vzduchu (viz. kap. 5, 7, a 8) se ozve tón ze středního a vyšších rejstříků nástroje (v závislosti na hmatové kombinaci). Tento prostor je důležitý nejen pro samotný ozev tónu, ale často i pro jeho výšku: levým palcem můžeme ovlivnit intonaci. Při samotném nácviku provedení pohybu však tento prostor není to nejdůležitější, protože žák jej nemůže cítit (a tudíž kontrolovat). Jinými slovy: ohnutím palce vznikne díra, kterou nemůžeme nahmatat, neboť když ji nahmatáme, tak přestane být dírou. Důležitější je spodní strana palcového otvoru, s níž je palec při svém pohybu neustále v kontaktu. Mým žákům tedy velmi pomáhá, když se učí vnímat a cítit dotyk palce na spodním okraji palcového otvoru během pohybu ohnutí palce. Pokud se to naučí, tak nepotřebují tlačit palcem proti palcovému otvoru a pohyb je mnohem snazší, může být i velmi malý a tím i rychlý a efektivní.
Celá situace kolem kontroly prstů, tedy jejich padání/zvedání, zakrývání/odkrývání dírek na flétně, je pro mě a moje žáky jistou formou alchymie, kde se mísí řada jevů. Jedním z nich je i to, že zakrytí dírky může v některých případech být pro tělo aktivitou, ačkoliv sluch vnímá jako výsledek snížení tónu: např. v kombinaci d´´- c´´ má být palec aktivní = zvedat se, aby palcový otvor zakryl, nicméně intonace klesá, což je vjem, který jde jakoby proti aktivnímu pohybu těla a evokuje uvolnění. Naopak např. v kombinaci d´´- dis´´ všechny prsty padají = uvolňují se, ačkoliv slyšíme, že intonace stoupá a navozuje pocit aktivity či růstu, chcete-li. Aby toho nebylo málo, tak dech žáka má často tendenci kopírovat jeden směr pohybu prstů a ubírat či přidávat vzduchu paralelně s ním. (Např. kombinace c´´- g´ často způsobí, že výsledná sestupná kvarta je moc široká, protože žák svoje g´ posadí moc nízko.) Při hledání ideální cesty, jak žákovi pomoci dosáhnout hezkého hudebního projevu a současně dobrého pocitu ze hry na flétnu, je třeba mít toto na paměti. Současně však tato alchymie může být pro žáka i učitele dobrodružstvím, které jejich společné lekce dokáže naplnit ušlechtilým hledáním s překvapivými výsledky.
Literatura:
HAUWE, Walter van: Technika hry na zobcovou flétnu 1, WinGra 1999
CLERC, Thera de: One and Only, Ascolta 1993
KVAPIL, Jan, KVAPILOVÁ, Eva: Flautoškola 1, WinGra, 2003
