PŘIHLÁSIT
Hudba jako pohyb  »  2. Proč pohyb?

2. Proč pohyb?

Hudba není ukryta v notách, ale v tichu mezi nimi.“ (W. A. Mozart)

Už jako děti jsme se ve škole učili, že „pohyb je základní charakteristikou živých soustav“. V hudbě je pohyb přítomný na všech úrovních procesu. Tóny jsou generovány hudebníkem pomocí hudebního  nástroje či hlasu, vznikají akustické vlny, jež svým pohybem nesou tóny směrem k posluchači. Vnímavý posluchač cítí emoce, které v něm hudba vyvolává – zažívá pohnutí. Proces bychom mohli rozšířit dále tak, že ono pohnutí je na samotném začátku u hudebníka, protože jeho cílem je zvládnout fyzické pohyby při ovládání nástroje tak, aby požadovanou emoci u posluchače vyvolal, stejně jako bychom mohli mluvit o tom, že emoce se mezi hudebníkem a jeho posluchači přelévají tam a zpět. Krásně to vystihuje motto, které má Ralf Ehlert v katalogu fléten, jež vyrábí: Hudba je poezie vzduchu. Ano: hudba dává vzduchu rytmus, doslova jej fyzicky tvaruje.

Taoisté říkají, že cesta je cíl. A co je cílem hudby? Pohnutí? Hudba, která zní, je jako cesta, po níž kráčíme. Je to cesta, kudy nás vteřinu za vteřinou, tón za tónem, vede pohyb. Pokud cesta je cíl, pak v hudbě by mohl být cestou pohyb.

Výše uvedený Mozartův výrok je vzorem uvažování pro každého, kdo to s hudbou a výukou myslí vážně. Jeho smysl je možné vykládat různě, nám zde postačí pohled mezi noty, protože právě tento prostor je při hře naplněn pohybem. Jednotlivé tóny se po svém začátku rozezní díky rezonanci nástroje, vznikají akustické vlny, které nás vedou k následujícímu tónu. Kvalitu vln ovlivňujeme při hře na flétnu svým dechem a tím, jak zpracujeme vzduch, jenž opouští naše tělo směrem do nástroje, aby jej rozezněl. Současně používáme pohyby jazyka při artikulaci, ovlivňující proud vzduchu do nástroje v jeho délce a intenzitě. V neposlední řadě prostor mezi notami vylňujeme pohybem prstů, který nás při hmatové výměně vede dále v melodii. Z toho důvodu se mi vyplácí žáka, hrajícího z not, upozornit na to, aby se díval mezi noty. Osvědčilo se mi, že je tak větší šance uvědomit si pohyb, jenž od noty k notě vede, jeho povahu a kvalitu. Tohle uvědomění vede ke kultivaci pohybu a kultivotat pohyb znamená kultivovat samotnou hru na nástoj a prostřednictvím ní i hudbu.

Pohyb jako takový je pro mě často lepší nástroj k vysvětlení techniky hry, než abstraktní pojmy jako tlak, síla a rychlost. Uvědomil jsem si, že děti takto neuvažují, tohle nejsou slova z jejich světa. Pro děti je přirozenější propojit to, co mají cítit a slyšet, s tím, co důvěrně znají, protože potom je pravděpodobnější, že požadovaná informace pronikne hlouběji a přinese ovoce. Například zesilování je pro mé žáky pochopitelnější jako zvuk, který se přibližuje. Když si ukážeme tuhle souvislost, pak je téměř jisté, že děti při crescendu nebudou zrychlovat (a při diminuendu zpomalovat), jak se to obvykle děje – a nebo si minimálně změny tempa všimnou.

Pohyb je podle mého názoru skvělý pomocník a komunikační prostředek v tom, jak žáky nasměrovat na správnou cestu při hraní a učení se.

Z mého úhlu pohledu je zde však ještě jeden důvod, proč se zaměřit na pohyb.

V současné době se na nás odevšad valí sport. Sportu je všude kolem plno, sportovní terminologie pronikla snad do všech oblastí života a často mám pocit, že život je jakýsi závod, na jehož konci se nachází víc, mít, dál, výš atd. Je však otázkou, zda tato jednostranná orientace na výkon je prospěšná. Můj osobní názor je ten, že se kamsi vytratila obyčejná radost ze hry/sportu, a pokud tam je, tak je využívána zase jen k nasměrování na výkon. I když to bude poněkud zjednodušující pohled, tak jsem s to tvrdit, že pohyb sice je podstatou sportu, ale na rozdíl od hudby zde nemá hlubší přesah do duševního prostoru člověka, resp. postrádá jemnost v rozlišování. Často jde o měřitelné výkony a např. i krasobruslení, kde se hodnotí umělecký dojem, je pod tlakem množství čtverných skoků, které bruslaři/řky musí zvládnout, chtějí-li uspět.

Nezřídka jsem u svých žáků svědkem toho, jak tlak ze strany rodičů, sportovní veřejnosti, trenérů a vedoucích směřuje k tomu, že děti pro množství tréninků a závodů nemají čas na osobnostní rozvoj, nemají čas na to, aby ze rozvíjeli i jiným směrem, než je branka či cílová páska. Sport rovněž vnáší nepřiměřenou soutěživost do oblastí, kde jí není třeba nebo je kontraproduktivní. A to vůbec nemluvím o tom, že na hodinách obyčejné tělesné výchovy jsou děti podrobeny hodnocení a často i ponížení skrze tabulky a srovnávací testy. Jak „snadné“ je zlepšit si známku z gymnastiky, když měřím 190 cm, oproti tomu, jak „obtížné" je naučit se na test např. z dějepisu?

Zvládnutí pohybu v hudbě má na rozdíl od sportu přesah do duševního života a to jak hudebníků, tak posluchačů. Cílem není skladbu přehrát, ale prožít ji a vtáhnout do svého prožívání i posluchače. Hráč zapojuje kromě svalových skupin, potřebných k rozeznění nástroje, velmi jemnou motoriku, sluch, zrak, hmat… Přitom i on musí, řečeno jazykem sportovního komentátora, číst hru a umět přihrát, i on by se měl umět pohybovat na hrotu (zahrát sólovou skladbu) či operovat v záloze (umět dobře doprovázet)… Avšak to vše s cílem obohatit vnitřní život svůj a svých posluchačů.

Nechci zde brojit proti sportu, sám jsem byl dlouhé roky aktivní a jsem rekreační sportovec. Velmi oceňuji přínos sportu v oblasti fyzického zdraví a posilování vůle. Jako učitel na hudebce však mohu dětem ukázat, že pohyb ­- to není jen sport, že to může být i něco jiného, co jim život obohatí nečekaným způsobem. Ukázat, že zatímco cílem sportu je zvítězit, být rychlejší, lepší…, cílem hudby je být spolu.