4. Metrum a rytmus

Hraní z not a učení se čtení notového zápisu v mé třídě vždy předchází přípravné období, které je různě dlouhé podle toho, jakého věku je žák a jak je zralý pro tento způsob práce. Pokud do třídy přijde dítě, které právě začalo chodit do druhého ročníku základní školy, pak nám stačí několik hodin, které naplníme standardními hrami na probuzení představivosti a motivace. Mezi tyto hry patří hraní zvuků na hlavici, kreslení zvuků a jejich zpětné přehrávání, hra s bublifukem (viz kap. 5) atd. Pokud dítě právě nastoupilo do první třídy nebo je předškolního věku, pak většinou nemá zkušenosti s abecedou a psaním písmen do té míry, aby to bylo výuce prospěšné. Základní techniky a první melodie se učíme pozvolna a bez not. Jednoduchá říkadla a písničky jsou zpracovány v grafickém zápisu, který vizuálně navozuje představu výšky, délky a barvy tónů.

S dětmi, které jsou s to začít číst notový zápis, můžeme v první kapitole oddílu Pro učitele postupně objevovat způsob, jak z flétny vyloudit tóny, a současně poslouchat a spolutvořit hudbu. Mezi první věci, které se začínáme učit, patří vnímání metra. Osobně považuji tuhle oblast za velmi důležitou a chtěl  bych  zde zmínit techniku, která se mi osvědčila, byť pro řadu kolegů je nepřijatelná, příliš obtížná nebo nemuzikální.

Vnímání metra

Stává se, že přijde do třídy dítě, které se při prvních pokusech s flétnou (nebo i jen při poslechu hudby) pohupuje v kolenou. V začátcích svého učení jsem dělal chybu v tom, že jsem se tyto děti snažil zklidnit – snažil jsem se je vést k tomu, aby stály v klidu, počítaly si v duchu, případně si metrum ťukaly pravou nohou. Je-li však dítě hudbou natolik prolezlé, že tohle samo od sebe dělá, je to těžká práce a téměř nemožný úkol, který navíc dítě uvádí do stavu, jenž je mu nepřirozený.

Dnes postupujeme s žáky zcela opačně a i ti, kteří se při poslechu či hraní nepohybují (a je jich většina) se naopak houpání v kolenou učí. O uvolněnosti v kolenou (i pohybu obecně) píše Kato Hawas ve své knize Nebojte se trémy (str. 28), pulzace v kolenou a potažmo v celém těle je vidět na videích mnohých hudebníků (mne k tomu inspirovala videa z produkce jazzových uskupení kolem Louise Armstronga). Když vedu žáky k tomu, aby se lehce pohupovali v kolenou (asi jako když stojí na trampolíně, kde už jsou sami, všichni kamarádi právě odešli, ale jim se ještě nechce domů…), tak je učím vnímat metrum celým tělem. Důležitá je přitom představa, že se pohupuje skutečně celé tělo, resp. trup, a že kolena jsou jen jakási převodovka, která tento pohyb umožňuje. Zdroj pohybu by měl být v hlavě - týlu (statokinetické centrum  – mozeček – viz kap. 3). Pokud děti jen na sílu ohýbají kolena, je tento pohyb nejen viditelně nepřirozený, ale i neefektivní a funguje stejně, jako když si děti ťukají špičkou/patou nohy: pohyb se děje příliš daleko od hlavy a musí být kontrolován ve větší míře, než je pro vnímání dalších činností, spojených s hrou na flétnu, zdrávo. Současně je velmi důležité, aby žáci kolena nepropínali, aby je vlastně měli po celou dobu povoleny a jen v nich pružili. Cílem je naučit děti vnímat nejen metrum, ale i rytmickou pulzaci celým tělem (Hawas, str. 28).

Řada průměrně a méně nadaných dětí dětí houpání v kolenou není zpočátku schopna a je pro ně obtížné vnímat jeho nutnou pravidelnost a dosáhnout této pravidelnosti. Velmi důležitý je tak poslech hudby a cvičení tohoto pohybu s hudbou. Dříve jsem dětem poskytoval nahrávky různých žánrů, aby si pulzaci mohly doma cvičit – houpat se, tancovat si atd., což fungovalo jen výjimečně. S doprovody je situace lepší v tom, že děti se mohou učit cítit metrum přímo se skladbami, které se učí hrát.

Schopnost pravidelné pulzace je u dětí individuální i ve smyslu tempa. Někteří žáci mají problém s pravidelností v rychlejším tempu, jiní naopak hůře vnímají pravidelnost v tempu pomalejším, kdy jednotlivé doby jsou od sebe vzdálenější. U začátečníků se střed podle mého názoru nachází někde kolem tempa MM76 (kdy nejkratší hodnoty jsou noty čtvrťové), MM80 a více bývá pro děti hraniční a často se v tomto tempu nestihnou soustředit na pohyb/nádech/čtení not/artikulaci/poslech současně, pod tempem MM72 jsou naopak pulzy moc daleko od sebe a pohyb bývá uspěchaný.

Samotný pohyb působí na řadu kolegů komicky a odmítají jej. Nepopírám, že v začátcích a často i pozdějším období, pokud je žák opravdu méně disponovaný, působí houpání v kolenou mírně řečeno neesteticky. Pohyb navíc vzbuzuje obavy z toho, že žák nedokáže zahrát rovný klidný vyrovnaný tón, že to bude rušit plynulost hudební fráze atd. Nebojím se toho. Houpání v kolenou dodá dětem časem řád a jistotu, které by obtížně hledaly jinde. Navíc se dokáží díky pohybu v kolenou uvolnit a v případě, že je naučíme spodnímu dechu, tak získá i kvalita tónu, protože bránice a svalové oblasti, zodpovědné za vyrovnaný tlak vzduchu, jsou při pohybu vystaveny nutnosti stability a pružnosti. Postupem času žáci houpání v kolenou zjemňují, až je takřka nepostřehnutelné. Naučí se celým tělem vnímat větší metrické celky a plynulost fráze, což jim umožní lépe se orientovat v polyfonii.

Moje zkušenost je taková, že co žák, to originál – a takřka každý potřebuje svůj individuální plán a přístup. (Podobně o nutnosti vymýšlet vlastní terapii hovoří ve své knize Lži na pohovce I. Yalom, str. 228). Osvědčuje se mi, když žákům opakovaně připomínám, že hudba je snad jedinnou lidskou činností, kde jsou téměř všechny pohyby, které děláme, podřízeny pravidelnému metru a rytmu a že to je něco, co jinde nenajdou.