Artikulace je velmi osobní charakteristikou každého hráče na zobcovou flétnu. To, jakým způsobem nejen nasazujeme, ale i ukončujeme tóny, zcela zásadně ovlivňuje vyznění hudebního díla. Podstatné o tom, jak se a svoje žáky naučit dobré artikulaci, lze nalézt opět v Technice hry na zobcovou flétnu, ve Flautoškole, dále u A. Dorwarth, M. Zimmermanna, K. Boekeho aj. A neméně důležité je obeznámit se se zásadami artikulace tak, abychom měli správnou představu o jejím použití v historickém kontextu (inègalité ve francouzské barokní hudbě apod.).
Vzhledem k specifické povaze artikulace u dětí nejsem zastáncem toho, aby se žáci hned od počátku učili artikulovat podle přísně daných vzorců. Nechávám jim volnost v tom, jak střídat nebo nestřídat tvrdší a měkčí nasazení a ke korekci přistupuji v případě, že způsob nasazení odporuje hudební logice.
Chtěl bych se zde tedy zmínit o dvou jevech, které jsou z hlediska artikulace podle mě důležité a jež velmi pomáhají najít mým žákům dobrý pocit a větší jistotu nejen v artikulaci, ale i v koordinaci prstů a jazyka.
V kapitole 6. Prstová technika jsem zmínil to, co popisuje Walter van Hauwe ve své učebnici a co je pro prstovou techniku zásadní: pohyb prstů dolů je uvolněním, pohyb prstů nahoru je aktivitou (Hauwe 1, str. 23). Zakrytí/odkrytí tónového otvoru je důsledkem pohybu svalů – prsty jsou jen klapky.
Pro řadu dětí je užitečné si uvědomit, že s jazykem je to obdobné. Základní = uvolněná poloha jazyka, je dole (vzduch proudí do nástroje), zvednutí špičky jazyka je aktivním pohybem směrem nahoru (stejně jako zvednutí prstů nad tónové otvory) - nasazení samotné (T, D, R, L, K, G…) je výsledkem pohybu špičky/kořene jazyka dolů – je uvolněním.
Protože se jazyk v ústech pohybuje neustále, je pro žáky často obtížné uvědomovat si jeho pohyb (podobně jako s dýcháním), nicméně pro hru na zobcovou flétnu je důležité, aby si žáci procesem uvědomění prošli. Vždy, když jsem se s nimi soustředil na samotné nasazení (T-D..), tak byl pro ně problém nejen druh nasazení rozeznat, ale i zkoordinovat nasazení s pohybem prstů, zvláště v případech, kdy měli po pohybu v legatu nasadit artikulovaný tón.
Pouhé uvědomění si toho, že špičku jazyka děti zvedají, však nestačí. Zvednutí špičky je aktivitou, která je vyvolaná pohybem svalů, jež jazyk tvoří. Mým žákům pomáhá představa, při níž se snaží najít místo, kde dochází k počátku pohybu. Někdo si ono místo může představit hned za špičkou jazyka, někdo spíše v jeho středu (myslím, že je to v zásadě jedno, protože podstatné je ono uvědomění si zdroje pohybu). Jakmile žák tuší, kde se pohyb rodí, pak nemá problém s tím, aby nasazení bylo uvědomělou aktivitou, s jejímž načasováním se dá pracovat a tím pádem lépe koordinovat artikulaci a prstovou techniku. Zní to možná poněkud zbytečně komplikovaně, ale pro řadu žáků je artikulace příliš abstraktní a tápou v tom, co mám při použití standardního přístupu na mysli. Představa „zdroje pohybu“ jim umožňuje fázi tápání ve výuce překlenout. Nemusím zde zdůrazňovat, že zvenčí je artikulace neviditelná a všechna alchymie se odehrává v pocitech, představách a metaforách.
Později, při nácviku dvojitého jazyka, může pokročilejším žákům pomoci, když si při koordinaci jazyka a prstů uvědomí, že pohyb jazyka má nejen svůj zdroj, ale i svůj střed. Vyrovnat nasazení „zadní“(K/G) s „předním“ (T/D) je snadné, když žáci cvičí artikulační vzorce bez flétny, např. DKDK D, D KDKD K, mohou používat jazykolamy (např. TAKT K TAKTU), a přitom si představí, že pohyb jazyka se děje kolem pomyslného středu, který se nachází někde v ústech. Právě představa konkrétního místa může být velmi nápomocná.
Dále bych chtěl zmínit oblast, jež při artikulaci úzce souvisí s foukáním do nástroje a s intonací.
V kapitole 5. Pohyb a dýchání a dále v kapitole 8. Intonace a ladění se zabývám tím, jak mým žákům pomáhá uvědomit si nejen prostor ústní dutiny, ale především vzduch, který se v ní nachází a jenž z úst odchází do flétny, aby ji rozezněl. V souvislosi s artikulací a koordinací prstů a jazyka je prospěšné cítit vzduch, který se nachází kolem jazyka. Samotné nasazení neprobíhá ve vzduchoprázdnu, ale právě tím, že špička jazyka se pohybuje ve vzduchu, který ji objímá, jej dávkuje do flétny. Špička jazyka se chová stejně jako prst/y – prsty jsou jen klapky, které zakrývají tónové otvory, špička jazyka je jen ventil, jenž pouští proud tekoucího vzduchu do flétny.
Dostáváme se tedy k tomu, že podstatné pro jasnou a čistou artikulaci, je nejen to, aby žáci cítili zdroj pohybu jazyka, ale i vzduch, jenž jazyk „zpracovává“. Samotné nasazení je výsledek pohybu jazyka ve vzduchu a jeho kvalita je závislá na kvalitě vnímání pohybu a vzduchu. Tento způsob vnímání artikulace navíc podporuje do značné míry koordinaci jazyka s prsty: všiml jsem si, že žáci, kteří svoji pozornost zaměří na vnímání vzduchu v ústech a toho, jak se v něm jejich jazyk pohybuje, dokáží nejen čitelněji artikulovat, ale lépe svoje prsty jazyku podřídí a lépe tak koordinují. Zásada je taková, že by žák neměl hrát rychleji, než dokáže vnímat vzduch kolem jazyka.
Díky tomu, že se žáci učí vnímat jemné nuance pohybu jazyka, dokáží se lépe přizpůsobovat v nasazení jednotlivým tónům a nacházet jejich spolehlivější a čistší ozev. Např. gis´´ na sopránové flétně (či cis´´´ na flétně altové) bývá na řadě nástrojů na ozev problematické. Pokud dětem ukáži, jakou kvalitu vzduchu mají cítit v ústech v prostoru za zobcem, a upozorním je na to, jak vnímat tuto kvalitu vzduchu jazykem při artikulaci, pak je velká šance, že se jim choulostivý tón bude ozývat spolehlivěji.
Jednotlivé tóny ze stejného rejstříku nástroje jsou si v pocitu, který máme při artikulaci, samozřejmě bližší, než tóny z rejstříků odlišných. Ještě více je tato podobnost cítit u sousedních tónů. Např. c´, d´ a e´ jsou si pocitově bližší, než c´ a c´´, přestože jsou ze stejného rejstříku. Větší rozdíl je potom např. mezi f´a f´´ (první a druhý rejstřík), kdy u f´´ je vzduch v ústech jakoby hustší. Při tom, jaký pocit je třeba mít při tom či onom tónu, musíme samozřejmě vycházet z intonace: intonace (ladička!) nám pomáhá identifikovat pro jednotlivé tóny odpovídající hustotu vzduchu v ústech, což se zpětně odráží na tom, jak čistě je žák schopen zahrát. Pocit vzduchu kolem jazyka nám pomáhá řešit i obvyklý problém, kdy jsou oktávy moc široké. Stačí najít potřebnou kvalitu vzduchu v ústech a už víme, kudy se spolu vydat (více k tématu viz kap. 8. Intonace a ladění).
Kvalitu vzduchu v ústech je možné zkoumat různými cestami, záleží jen na ochotě žáka se tomu věnovat. Jsou žáci, které lépe navede metafora, jež spojí kvalitu vzduchu s jídlem či nápojem (vzduch „teče“ – Hauwe 1, str. 52), jiným více vyhovuje představa „barev vzduchu“. Fantazii se meze nekladou a jistě existují ještě vhodnější a návodnější přirovnání. Představa vzduchu jako „nápoje“ je mi asi nejbližší, neboť se výborně pojí s tím, že jazyk se pohybuje ve vzduchu jako ryba ve vodě (cítí jeho „odpor“) a že žák vlastně při artikulaci každý tón „ochutnává“.
Na závěr bych chtěl zmínit ještě jednu výhodu pro artikulaci, která plyne z přístupu „přes vzduch v ústech“.
Artikulace není jen nasazení tónu ve všech myslitelných nuancích. Artikulací myslíme i to, jak pracujeme s žáky s délkou tónů. Zkracování zapsaných notových hodnot je běžnou praxí nejen ve všech tanečních formách, kde se takto odlehčují „špatné“ doby. Zkracování se používá jako výrazový prostředek všude, kde je třeba – ale jeho kvalita může být značně odlišná.
Chci-li žákům poradit, jak některé tóny odlehčit tím, že je zkrátí, pak používám přirovnání k úsečce, jež může mít např. na jedné notě čtvrťové x různých délek. Žáci mají obvykle sklon tón zkrátit příliš nebo vůbec a navést je na představu např. narůstajících délek v motivu složeném ze 4 po sobě jdoucích not čtvrťových, nebývá snadné – a realizace záměru pro ně také ne. Velmi zde pomůže, když si onu délku tónu uvědomují v ústech jako délku vzduchového proudu, který jim teče přes špičku jazyka do zobce od okamžiku nasazení po uzavření tónu. Tento způsob dávkování vzduchu se jim dobře ovládá a dává jim pocit kontoly nad tím, jak dlouhé tóny chtějí zahrát.
Literatura:
HAUWE, Walter van: Technika hry na zobcovou flétnu 1, WinGra 1999
DORWARTH, Agnes: Articulator, Edition Tre Fontane 2006
ZIMMERMANN, Manfredo: Die Altblockflöte 1+2, Ricordi 2014
BOEKE, Kees: The Complete Articulator, Schott 1958